Několik slov o poselství knihy…
Svou autentickou, pravdivou i otevřenou literární výpovědí je tato kniha o ženách-cizinkách zatím jedním ze zapsaného svědectví „bezové duše“ ekonomické emigrace do České republiky v posledních desetiletích.
O čem ty příběhy žen jsou?
No prostě o ženách. O jejich nadějích, o milostných vzplanutích, o zklamání – o všem, co ženy běžně prožívají a „po čem touží“. Ale o tom existuje dost literatury, dá se z ní vyčíst ponaučení – „návod“, jak hrdinky řeší životní situace v každodenním boji s okolním nepříznivým světem, dá se v ní vážně žertovat.
Jsou ovšem příběhy, kde se žertovat vážně nedá. Je totiž docela snadné pochopit něco, co se odehrává ve známém prostředí, kde platí známá mentální pravidla a kde se mluví jazykem, třeba i metaforickým, kterému dobře rozumíš.
Ale jak je tomu v případě, kdy se žena ocitne v prostředí novém, neznámém, prostě jiném, když se kolem ní mluví jazykem, kterému občas nerozumí, anebo jen přibližně rozumí, protože metaforika je jiná, když se život kolem ní řídí jinými pravidly, která si teprve osvojuje, teprve se je učí rozeznávat, a když je mentalita lidí kolem ní úplně jiná?
V takovém nejistém, neznámém prostoru a právě v těch jedinečných a nevratných životních chvílích se ocitaly ženy z našich příběhů. Každý prožitek vnímaly velmi citlivě, ukládaly do paměti - tvořil základ jejich nové zkušenosti, vedl je k nutnosti změnit dosavadní myšlení i chování. Jen „Jeho Výsost Život“, nepřekročitelný, nepřemožitelný je musel posílit, ale současně jim dát také inspiraci, nejenom ponaučení anebo zábavu.
Představ si, že jako ony odjíždíš do cizí země. Proč odjíždíš? Protože se tvoje životní cesta zadrhla na mrtvém bodě jen proto, že ses narodil v zemi, která se stala zemí propadající se ekonomiky a zápasu mocnářských elit a ambicí.
Za čím jedeš? Je to prosté, tak jak se zpívá v jedné písní – „za mlhou a vůní tajgy“. Vlastně za něčím, o čem si myslíš, že smyslem naplní tvůj život, který se vyprazdňuje, že mu navrátí rozměr duchovní a lidský, že ho naplní dostatkem kulturním i hmotným.
Často zjistíš, že jedeš za přeludem, za mlhou a vůní ...
S kým tam jedeš, to ani neřešíš, spolucestujících bývá dost. Ale důležité je, s čím tam odjíždíš? Co si s sebou bereš za své rodné země? Je to vzdělání? Jsou to zkušenosti? Kultura? Přesvědčení, že v jiných podmínkách dokážeš víc? – Všechno najednou, všechno to najednou také dáváš v sázku do té hry s dosavadním neuspokojivým životem a často zvolíš hru vabank. Ale nic nevyhraješ bez vlastního přičinění.
Co to je, co očekáváš od života v cizí zemi? Co už bylo o lidských očekáváních, tužbách a snech popsáno listů! Tisíce lidí v minulosti odjížděly a nadále budou odjíždět za snem, za nadějí ... Odpovědi, byť na jednoduchou a stále stejnou, ale vždy naléhavě kladenou otázku, jsou pokaždé jiné, obyčejně skryté a střežené v hlubokých, nikomu nepřístupných záhybech duše. Na povrch se dostává jen tvrzení – „přijeli jsme za prací, kterou nebylo možné sehnat doma“. A tak jsou ty ženy i všeobecně přijímány. To je sice pravdivá, ale přesto první z mnoha dalších jednoduchých nálepek. Na tu se snadno lepí všechen ten balast vytvářený a šířený hlavně v médiích, všechny ty stereotypy vztahů k cizincům z určité země, vytvářející se ve společnosti, která tě chce či nechce přijmout. Nějaký čas se snažíš svůj úděl vysvětlovat, ale pak se tím unavíš a už ani nenajdeš v sobě sílu vyvracet ten zfalšovaný obraz o obyčejných lidech a jejich tužbách žít důstojný život.
Představ si, že okamžikem osudového rozhodnutí jsi ztratil všechna svá dětská tajemná zákoutí, všechny kamarády ze školky, ze školy, z vysoké školy. Už nemáš svou oblíbenou cestičku se vzrůstajícími stromy, na které jsi sníval o velkých plánech, o úspěchu. Ztratils krajinu, kterou vídals od svého narození. Tu spoustu malých a velkých „drobností“, které se samozřejmostí dosud vytvářely právě tu tvoji „mapu života“ máš už jen ve vzpomínkách. Ale hlavně ti chybí to jediné místo na zeměkouli, tvůj „pokojíček“, kam za tebou nemůže nikdo z mocných, ze kterého tě může dostat jen hlas maminky, vybízející třeba k večeři.
Představ si, že všechno kolem je ti cizí: nápisy na obchodech, na budovách, na plakátech ..., řeč je nesrozumitelná, chování a postoje lidí, mezi nimiž se pohybuješ, jsou jiné, velmi často nepřátelské. Musíš se rychle naučit rozumět novým pojmům, musíš překonat neznámé i nečekané „turbulence“, až potom s mnoha odřeninami „na čele i na duši“ tě možná přijme „spořádaná“ společnost.
Tvoje „já“se smrsklo jakoby do malinké tečky, ani nemáš šanci rozšířit ho, protože tvá slovní zásoba sotva tak vystačí „na čtvrtou cenovou skupinu“. Tvým nejlepším, ale zrádným poradcem bude strach: strach z administrativní perzekuce, z odmítání a nedorozumění, protože nemáš ten správný přízvuk …
Zůstaneš viset v jakémsi mezičase – meziprostoru tak dlouho, než se zotaví a zregeneruje tvůj genetický „počítačový program“, takových pět až deset let vyhodíš, škrtneš ze života, přesněji budeš žít jakoby od začátku, od dětských let, budeš se učit mluvit a číst, poznávat novou kulturu, proto budeš číst pohádky, vybírat si knihy ze zlatého literárního pokladu, budeš si všímat, jak se chovají lidé ve společnosti, v hospodě, u rybníka, musíš si osvojit domácí kuchyni a všude kolem sebe slyšet a vnímat melodii české řeči.
Pro cizince je velmi zajímavé, ale i nebezpečné být jazykovým samoukem. Jeho čeština nezačíná otázkou - „Jak se jmenuješ?“, ale slovy vole a prachy, která obtížně hledáš ve slovníku, ale kde s tím novým jazykem skončíš – to už je jen na tobě.
Budou ti všichni kolem říkat – „nemusíš tady být, nikdo tě nezval, vrať se…“ Ale jak se máš vrátit? Tvé neúspěchy se nakupily, řešení je v nedohlednu, čas návratu proto posouváš dál a dál, až je ti jasné, že někdejší triumfální odjezd za splněním svých plánů a snů se proměnil v jedno velké zklamání, že zůstává jen realita prostého výčtu pro a proti, málokdo se umí smířit a s porážkou se vrátit domů.
A tak nějakou dobu jezdíš přes státní hranici, žiješ jakoby dvojrozměrně. Jedeš domů – tam, jedeš z domu – sem. Ani si nevšimneš, jak se časem to pořadí změní, jednoho dne jedeš tam a vracíš se domů sem. Máš tady rodinu, děti, přátele i svou krajinu, i nové cesty, na kterých sníš.
A jako v té Andersenově pohádce O ošklivém káčátku se najednou i pro tebe najde jezírko s čistou vodou, kde zjistíš, že jsi také labuť a dál už chceš plavat a létat jen s ostatními labutěmi ...
Můžeme dál přemýšlet i psát o tom, co všechno ty příběhy znamenají, stejně zůstane nejdůležitější to, co každý z nich probudí v tobě, budoucí čtenáří!
O tom, jak kniha vznikala...
„V emigrantském prostředí se lidé projevují různě. Jednu věc jsem pochopila velmi rychle – ženy jsou daleko přizpůsobivější, a muži, pokud nemají nějakou oporu, která by je držela, jdou rychle ke dnu, poddávají se, což se projevuje v alkoholismu, ve vyhledávání podřadnější společnosti, než na jakou byli zvyklí, a bohužel, vím i o případu sebevraždy. Chytří, v předchozím životě inteligentní muži spojují svůj život s primitivními, vulgárními ženami – protože to je způsob, jak se mohou cítit žádaní, ve vyšším postavení… Možná pud sebezáchovy pomáhá ženám rychleji se zorientovat a zapadnout do společnosti a začít se vyvíjet v cizím prostředí. “
Toto je úryvek z rozhovoru, který zapsala Věra Linhartová na začátku roku 2009, kdy občanské sdružení Ukrajinské matky, sídlící v Brně, začalo realizovat projekt knihy povídek Když hodiny padaly z věže (o ženách-cizinkách). Je známo, že každý druhý cizinec ze zemí mimo EU, který pobývá na území Jihomoravského kraje, pochází z Ukrajiny, proto přiblížení jejích životních osudů většinové společnosti je považovano za důležitý kulturní úkol.
Proběhlo celkem 35 setkání s jednotlivými cizinci, se ženami a muži. Z faktického materiálu, který vzešel z těchto setkání byla zpracovana jak výzkumna část knihy, tak i samotné povídky (celkem 9 příběhu). Vlastně až po zhodnocení tohoto materiálu bylo rozhodnuto soustředit se spíš na příběhy žen, protože byly výraznější, charakternější a víc poučné. Hlavním tématem těchto povídek je život „tam“ a „tady“ – tedy vzpomínky na starou vlast a přivykání si na novou realitu v České republice. Pro české čtenáře to také bude neobvyklý pohled na sebe očima „těch, Druhých“. Knihu napsala Věra Linhartová a vyšla kniha v Akademickém nakladatelství CERM,s.r.o. ve Brně za finanční podpory Jihomoravského kraje.
Pro velký čtenářský zájem byl v roce 2011 pořízen dotísk prvního vydání.
Věříme, že čas vánoční přivede do Vašeho života myšlenky o tom, že je správné udělat dobrý skutek během následujících týdnů, předcházejících večeři s Vašimi blízkými u vánočního stromku.
Češi jsou ve světě považováni za velmi šikovný, podnikavý, ale také kulturní národ. Podpořte tuto lichotivou, ale už poněkud křehkou pověst, pokud jste majitel firmy nebo marketingový ředitel.
KNIHA VŽDY BYLA POVAŽOVÁNA ZA PERFEKTNÍ DÁREK – VAŠI ZAMĚSTNANCI A BLÍZCÍ SI PŘECE ZASLOUŽÍ DOSTAT NĚCO HODNOTNÉHO POD STROMEČEK.
My jsme pro Vás také připravili dárek!
Pokud zakoupíte minimálně 20 ks knih, dostanete od nás ZCELA ZDARMA účast na semináři RÉTORIKA A EFEKTIVNÍ KOMUNIKACE v ceně 5 785 Kč za osobu. (Účast jedné osoby je podmíněná nákupem 10 ks knih).
Seminář bude realizován formou konference na webu, to znamená, že v pohodlí domova po čtyři dny ve večerních hodinách můžete poslouchat odborné přednášky zkušené lektorky doc. PhDr. Věry Linhartové, CSc.
O čem seminář bude?
O tom, co jakékoliv komunikaci předchází (základní poznatky z psychologie osobnosti), jak mluví naše tělo a co všechno prozrazuje neverbální komunikace, jak se připravovat na veřejné vystoupení (verbální komunikace, základy rétoriky), jak efektivně jednat s lidmi (doma i v zaměstnání). Ochotně odpovíme na vaše případné otázky po každé přednášce.
Komu je seminář určen?
Každému, kdo denně přichází při výkonu svého zaměstnání do styku s lidmi – řídí je, školí, prostě menežuje. Každému, kdo má zájem udržovat dobré mezilidské vztahy a dobře komunikovat s lidmi v přímých rozhovorech i při veřejných vystoupeních (na jakémkoliv shromáždění).
